Ruská invaze na Ukrajinu nezasahuje pouze lidské životy a infrastrukturu, ale také kulturní dědictví země. Muzea, historické budovy i archeologické lokality se ocitají v přímém ohrožení bojů i systematického rabování.
Jak Ukrajina chrání své kulturní dědictví, jak dokumentuje škody a jaké limity má v této situaci mezinárodní právo, popsala pro Odkryto.cz Kateryna Chuyeva, bývalá náměstkyně ministra kultury Ukrajiny.
Můžete nám říci více o tom, jak postupuje Ukrajina při transportování kulturního dědictví z okupovaných území?
Nejspíš vám mohu prozradit alespoň něco, ale jak možná víte, řada těchto informací není dostupná veřejnosti. Nikdy veřejně nediskutujeme o destinacích nebo metodách evakuace a podobně. Ve veřejně přístupných zdrojích lze najít část informací o evakuacích velkých monumentů, ale nic o evakuacích muzejních sbírek. Za evakuace je odpovědný stát a lokální autority a veřejně je dostupný jen zlomek informací. Ale nedávno byla například zveřejněna nová pravidla ministerstva kultury, která rozšiřují povinnou evakuaci artefaktů ze zóny 50 km v okolí fronty. Je to úplná novinka a uvidíme, jak to bude fungovat, protože je opravdu velké množství umění, které se stále v této zóně nachází.
V minulých letech byly evakuovány stovky tisíc objektů z různých muzeí, nejcennější díla byla evakuována hned v roce 2022. Část území se ale bohužel pod okupací ocitla tak rychle, že se nic zachránit nedalo. Některé z artefaktů pak byly ilegálně přesunuty ruskou okupační správou do jiných regionů.
Hned na začátku invaze začalo hodně muzeí rozebírat sbírky, ale logistika toho druhého kroku, evakuace, je daleko složitější.
Je veřejně známé, kam jsou artefakty přesouvány?
Ne, ne, to je tajné.
Co se děje s artefakty, které se zachránit nepodařilo?
Máme několik možností, jak tyto informace získávat. Profesionálové z muzeí, neziskové organizace, nejvyšší státní zastupitelství i policie ihned začali monitorovat, co se se sbírkami děje. Sbírají důkazy například skrze svědectví lidí uprchlých z okupovaných území, ale také z ruských médií a z internetu. Snaží se sbírat fotografie a identifikovat artefakty, hlavně z veřejně dostupných zdrojů a muzejních katalogů.
Jaká významná díla byla zanechána v okupovaných oblastech?
Je náročné vybrat pouze pár, protože významných artefaktů je tam mnoho. Ale jde například o velmi cenné archeologické nálezy, důležitá sbírka byla třeba v Mariupolu. Tam byla budova muzea úplně zničena a stále nemáme informace o tom, zda byly předtím sbírky přesunuty. Víme také, že sbírky Chersonských muzeí byly systematicky transportovány na Krym a podle dostupných informací by tam stále měly být. Jsou to velmi významné sbírky, minimálně regionálně, byla tam díla předních ukrajinských umělců.
Redakce
Je možné pozorovat nějakou centralizovanou strategii poškozování ukrajinského kulturního dědictví, nebo jde spíše o samostatné akce vojenských jednotek?
Minimálně v případě Chersonu se jednoznačně jednalo o systematickou akci koordinovanou ruskou okupační vládou, máme o tom mnoho důkazů. V jiných případech by bylo lepší obrátit se na kolegy, kteří to přímo monitorovali například pomocí satelitních snímků. Udělali podrobnou dokumentaci úderů, ze které je to lépe patrné. V některých případech byl zasažen pouze jeden objekt, jenž byl evidentně cílem, jako tomu bylo u muzea Hryhorije Skovorody v Charkovském regionu. Často se ale také jedná o vedlejší škody.
Ke konci ledna máme od ministerstva kultury aktualizované údaje o škodách, zasaženo bylo minimálně 1685 objektů. Je ale nutné vzít v potaz, že mnoho děl je v oficiálních statistikách opomenuto, protože nemají oficiálně uznaný status chráněného kulturního dědictví. Jsou to hlavně archeologické lokality a historické budovy. Ty počty bohužel stále rostou, obávám se, že skutečná data bude možné sesbírat až za situace stabilního míru. Alespoň částečná dokumentace je ale průběžně odevzdávána mezinárodním organizacím a soudům.
Pokud se podíváme na současné dění jako celek, je zřejmé, že se jedná o koordinované akce. Ničení knihoven, úpravy školních osnov, vojenská školení pro malinké děti, zákazy ukrajinského jazyka a mnoho dalšího. To jsou jasné snahy okupačních vlád proměnit Ukrajince v nové Rusy. Jdou na to ze všech stran, skrze média, výuku, kulturní projekty…
Byli jsme svědky mnoha případů, v nichž okupační vlády ihned začaly spolupracovat s ukrajinskými kolegy a nutily je implementovat ruské politiky. S důsledky těchto akcí se budeme muset vyrovnávat po desetiletí, jak vidíme třeba na případě Krymu.
Týkají se reedukační programy, o kterých jste mluvila, i pracovníků v kultuře nebo vzdělávání?
Ano, všechny státní organizace musí zavést ruské politiky. Pokud například učitel odmítne učit pouze v ruštině nebo používat nové ruské učebnice, přijde o práci a navíc se dostane do hledáčku FSB. Je čím dál nebezpečnější odmítnout jakákoli pravidla okupační vlády.
Podniká Ukrajina nějaké protiakce?
Problém je, že ukrajinský stát nemá žádný oficiální přístup k lidem na okupovaných územích, nemá jim jak pomoci. Každý občan, který by chtěl změnit místo svého pobytu a přijít na území kontrolované Ukrajinou, je samozřejmě vítán, ale utéci z okupovaných oblastí je velmi těžké. Dějí se tam strašné krutosti.
Ukrajina může podnikat kroky pouze v rámci mezinárodního práva, které má mnoho mezer a slabin. Dobrým příkladem je antické řecké město Chersonesos Tauridský u Sevastopolu, které bylo v roce 2013 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Máme spoustu důkazů o tom, že tam probíhají ilegální vykopávky a výstavba. Ukrajina požádala UNESCO, aby tuto památku umístilo na seznam dědictví v ohrožení. Aby to ale bylo možné, musela by na místo dorazit mise odborníků, což Rusko samozřejmě nedovolí. Ukrajinský stát a představitelé nevládních organizací se snaží bojovat za nové sankce a další právní kroky proti Rusku, ale ne vždy jsou úspěšní. Takže se můžeme jen dívat na pokračující ničení a mezinárodní zločiny.
Mezinárodní organizace na ochranu kulturního dědictví nebo lidských práv zůstávají často bezmocné. Musíme alespoň pochopit, kde jsou jejich problémy a limity a pracovat na změně do budoucna.
Karel Hrubeš
Hodně jste v našem rozhovoru zmiňovala mezinárodní právo. Rozumím správně, že ukrajinské instituce připravují dokumentaci pro potenciální žaloby?
Ano, rozhodně. Také jsme ihned začali pracovat na řádné dokumentaci všech památek a snaze o jejich zařazení na seznam UNESCO a také na seznam dědictví v ohrožení. Tento nástroj historicky nikdy nebyl využíván tolik, jako nyní na Ukrajině. Ale je to spíš gesto směřující k budoucímu tribunálu nebo reparacím, než opravdová fyzická ochrana. Vidíme to třeba na centru města Oděsa, u kterého jsme si mysleli, že ho status UNESCO nějak ochrání. Ale bohužel to nic nezměnilo, město se i nadále ocitá pod palbou. Fyzická ochrana zkrátka není součástí Úmluvy UNESCO. Navíc máme tolik informací o tolika zničených památkách, že mezinárodní právní postupy budou extrémně časově i finančně náročné.
Jak mohou nyní pomoci ostatní evropské státy?
Myslím si, že nejpodstatnější je obranný sektor a zbraně. Musíme být dostatečně silní v obraně, abychom zastavili agresora. Všechny ostatní instrumenty už jsme vyzkoušeli a jak vidíme, tak ani mezinárodní právo na tuto situaci prostě nebylo připraveno. Obávám se, že máme jen jedinou šanci Rusko zastavit.
Pokud se bavíme o kultuře, je také důležitá podpora lidí na místě. Profesionálové, kteří pracují na ochraně muzeí a jejich sbírek, ale i třeba lidé ve vzdělávání pracují ve velmi ztížených podmínkách. Například v lednu, když byly ty strašné mrazy a Rusové útočili na infrastrukturu, bylo téměř nemožné pracovat. Nelze být produktivní a pracovat efektivně, pokud každých pět minut řešíte, jak si zahřát ruce, kde získat vodu, nebo zda se kvůli bombardování vůbec dostanete do kanceláře.
Autor: Hermína Amrichová, spolupracovnice redakce
