V devadesátých letech řešila policie téměř každý den novou vraždu. A tak si nikdo nevšiml, že se z okolí jistého Karla Kopáče začali ztrácet lidé. Na stopu Orlických vrahů, skupiny tvořené Kopáčem a čtyřmi dalšími lidmi, dostala policii poměrně nečekaně až nevyjasněná vražda muže z blízkosti tehdejšího krále podsvětí Františka Mrázka.
„Dostali jsme se k tomu v rámci vyšetřování vraždy z roku 1993, kdy byl zastřelen podnikatel Jiří Vrba v Praze 4. Vrba byl vysokým hráčem v podsvětí, dělal pro Antonína Bělu, pochopitelně tím pádem i pro Františka Mrázka. Byl to takový zlý muž, velice vysportovaný, velké postavy, měl černý pásek v karate, takže když mu někdo říkal, jestli má zbraň, tak odpovídal, že zbraň nepotřebuje, protože má zbrojní průkaz na ruce,” popsal bývalý šéf pražské mordparty Josef Mareš v nové epizodě podcastu Odkryto.cz.
K Marešovi a jeho kolegům se v té době dostala informace o muži, který je schopný vraždit na objednávku. Vrba byl rozstřílený dávkou ze samopalu, když nastupoval do auta. „Pátrali jsme v podsvětí po člověku, který by na to měl koule. Tím jsme došli k informaci, že se v Praze vyskytuje člověk, který střílí lidi na objednávku, který se nebojí. Tím jsme se dostali ke skupině Orlických vrahů,” řekl Mareš v podcastu.
Tím mužem, který se nebál vraždit na objednávku, byl Ludvík Černý, přezdívaný Pacient. Jak se později ukázalo, právě on byl vykonavatelem Orlických vražd.
Karel Hrubeš
Nebezpečný sestup do hlubin
V podcastu přišla řeč také na samotnou operaci na Orlíku, při níž detektivové v naprostém utajení lovili sudy s mrtvolami. Pomáhali jim v tom potápěči záchranné báňské služby, protože policejní specialisté nedokázali sestoupit na dno přehrady.
„Poprvé tam šel potápěč s videokamerou, abychom to viděli i my nahoře, ale ta kamera mu plápolala, ponor byl strašně dlouhý, trvalo přes půl hodiny, než se dostal ke dnu do hloubky sedmdesáti metrů. Ptal jsem se potápěčů: A jak tam jako vidí? Řekli mi, že nevidí, že hledá po hmatu. Říkal jsem si, že tam nemůže nic najít. Byl jsem strašný pesimista,” vzpomíná Mareš.
Kriminalistům se však přece jen podařilo těla v sudech vylovit a zbývalo jediné - pozatýkat pachatele. Jenže jeden z nich, bývalý policista Karel Kopáč, se vzdát nechtěl. V obklíčení zásahové jednotky hrozil, že spáchá sebevraždu. A policii příliš nepomáhal ani fakt, že na místo dorazily televizní kamery.
„Bylo to snad poprvé, kdy měla televize vysílání z místa, takže tam přijel přenosový vůz a vezměte si, že policejní vyjednavač pan Josef Doucha Kopáčovi tvrdil, že se všichni stáhli 50-100 metrů od baráku. Ten byl přitom obsetý černými mundury, byli na střeše a všude, což Kopáč nemohl vidět zevnitř, ale mohla to vidět ta kamera,” popsal Mareš úskalí, na která policie do té doby nebyla zvyklá.
Jiří Hynek
Vražda s rukopisem
Kopáč se nakonec vzdal. A později detektivům pomohl všechny vraždy objasnit. Podle Mareše bylo právě jeho svědectví klíčové, protože byť měla policie sudy s mrtvolami, potřebovala popis toho, kdo vraždy vykonal.
„Jeho výpověď byla rozhodující, ty dílčí výpovědi, které my jsme měli, tak určitě stačily na zadržení a obvinění skupiny, ale Kopáč mluvil úplně o všech vraždách otevřeně a podpořil všechny výslechy tak, že to dávalo ucelený kruh,” popsal Mareš.
Vraždu Jiřího Vrby však nikdy neobjasnil. „Ještě když jsme z Orlíku lovili sudy, tak jsme věřili, že tím objasňujeme vraždu Vrby. A když jsme měli pachatele ve vazbě, pokládali jsme otázky k jeho vraždě a doufali jsme, že se tam Vrba nějakým způsobem někde objeví. Protože ta vražda nesla rukopis Černého,“ vzpomíná Mareš na neobjasněný případ.
