Jsme v centru Oděsy, den poté, co Ukrajina podnikla rozsáhlou operaci Pavučina, která byla poměrně úspěšná. Existuje obava, že by mohla přijít nějaká odveta?
Tady panuje obrovská radost. Včera jsem mluvil se sousedkou, která se radovala – volala na mě, že je to velký den pro Ukrajinu. Lidé to zde velmi sledovali a prožívali. Je to pro ně po dlouhé době obrovská morální vzpruha, protože jsou vyčerpaní a unavení. Snaží se to nedávat najevo, ale já vidím, jak to na ně působí. Tohle jim dodalo nový náboj. Zároveň se ale bojí, co přijde. Putin totiž nikdy nenechává takové věci bez reakce. Většinou si vezme den dva na rozmyšlenou a pak podnikne něco strašného. Takže jsme v napjatém očekávání, co se stane.
Už nemá k dispozici tolik letadel – a právě ta ostřelovala Ukrajinu raketami s plochou dráhou letu. S těmi si dokážou poradit stíhačky F-16, Mirage i pozemní protivzdušná obrana. Jenže tady je to kousek od Krymu, a raketa sem doletí za něco málo přes minutu. A když jde o balistickou raketu, dopadne rovnou do přístavu. Tam míří, a pak tvrdí, že šlo o zničení dodávky zbraní – že museli zlikvidovat loď a část přístavu. Takže to nebezpečí tu stále je. Nejde přitom ani tolik o útoky z letišť, jako spíš o dlouhodobou taktiku Ruska ničit přístavní infrastrukturu, kterou Ukrajina využívá k exportu.
Padají i do centra Oděsy nějaké drony?
Na okrajích Oděsy velmi často – prakticky každou noc. V Oděské oblasti jsou velké dunajské říční přístavy, například Izmajl, a tam to bylo teď nejčastější. Občas trosky dopadnou až sem. Je slyšet, jak po nich střílejí z těžkých kulometů – to je tu poměrně běžné. Ale raketa přímo do centra naposledy zasáhla hotel Bristol, historickou budovu, kde se údajně měli scházet Ukrajinci se západními vojenskými experty. To byl ale nesmysl – byla tam ubytovaná finská civilní mise. Bohužel, ty dvě rakety hotel značně poškodily.
Jakub Mikel
Sleduješ nějaké změny v náladě lidí od začátku války?
Jsou znatelně unavenější. Možná to vytváří půdu pro nějaký kompromis – těžký pro Ukrajinu – v tom smyslu, že se dočasně vzdá okupovaných území. Nechtějí ale odevzdat zbytky těchto oblastí. To je pro ně červená čára. O tom se zřejmě mluvilo a bude mluvit i na jednáních v Istanbulu. Rusové požadují celou Doněckou, Luhanskou, Záporožskou a Chersonskou oblast. Bůhví, co si ještě vymyslí. Krym mají od roku 2014 – s tím se společnost začíná smiřovat. A možná je to cena, kterou bude ochotna zaplatit. Kdyby ten kompromis vypadal tak, že Rusko přistoupí alespoň na příměří, tak by to ukrajinská veřejnost, utahaná válkou, sice těžce – ale přece jen – přijala.
Tvoje mise na Ukrajině bude dál pokračovat?
Zatím to tak vypadá, protože válka zřejmě jen tak neskončí – už jen vzhledem k průběhu jednání, kde Rusko klade ultimativní požadavky, o kterých dopředu ví, že jsou pro Ukrajinu nepřijatelné. Jak říká Zelenskyj: nemůžeme Rusku předat část území, protože by to byl protiústavní čin a nikdo se ho nechce dopustit. Navíc by to vyvolalo obrovskou nespokojenost ve společnosti – Ukrajina se prostě nemůže dobrovolně vzdát území a říct, že to teď patří Rusku.
Válka tak asi bude pokračovat. Rusové mají stále dost pozemních sil. Pomalu postupují v Donbasu – pronikají malými skupinami, obsadí malý úsek, přivedou posily, Ukrajinci je vyženou, a oni to zkusí znovu. Kousek po kousku se to dá sledovat na mapách projektu Deep State – v květnu posunuli frontu hlavně v Donbasu, ale i v Sumské oblasti. Nevidím, že by konec války byl na dohled.
Pro Rusko je zase nepřijatelný postoj Ukrajiny, že si může vstoupit do jakékoliv organizace – třeba NATO – protože je to její suverénní právo. A ty další nesmyslné požadavky na „denacifikaci“ a „demilitarizaci“ Ukrajiny jsou samozřejmě zcela nepřijatelné. Ukrajina se bude bránit.
Jiří Hynek
Práce novináře na Ukrajině není úplně bezpečná. Máš někdy obavy, nebo sis už zvykl na to prostředí?
Na dronové útoky si lidé i novináři ve městech zvykli. Ani místní už nechodí do krytů. Obavy vznikají až při varování před balistickou raketou – o tom víme dopředu díky aplikaci v mobilu, která funguje výborně. Dá se pak rychle schovat za dům nebo dovnitř. Jenže tady nejsou skoro žádné sklepy, protože pod námi jsou oděsské katakomby – není tu metro ani podzemní úkryty. Katakomby sice sloužily za druhé světové války jako kryt, ale dnes už nejsou bezpečné.
Úplně jiná situace je v oblastech blízko fronty – například v Chersonu, Donbasu nebo Charkově. Rusové tam nasadili modernizované drony s optickým vláknem. Tam je to mnohem nebezpečnější a pohyb je složitější než v prvních letech války. Dříve jsme se tam mohli pohybovat – s rizikem, ale ne tak extrémním. Dnes bez prostředků radioelektronického boje, jako jsou rušičky, se tam vůbec nedá jezdit. A to ani nemluvím o místech v bezprostřední blízkosti linie, kam vozíme vodu a chléb. Snažíme se odtud dostat civilisty. Někteří ale odmítají odejít – takže tam jezdíme znovu a znovu. Je to hodně riskantní a člověk má strach. Právě teď se tam chystám.
Jako novinář jsi byl i v Rusku. Dovedeš si představit, že by ses tam ještě někdy podíval?
To by se musel změnit ruský režim. Určitě jsem na nějakém seznamu nežádoucích novinářů. Ani bych se tam vlastně vrátit nechtěl – to už není to Rusko, jaké bývalo. Spousta mých kamarádů je ve vězení, někteří zemřeli, jiní utekli do zahraničí. Pro mě je to teď cizí, nepřátelské a nepříjemné prostředí. A nechtěl bych tam být.
