Přírodní katastrofy, blackouty, kybernetické útoky, eskalace ruské agrese a související migrační vlny – to nejsou jen hypotetické scénáře, ale reálné hrozby, na které by měl být stát systematicky připraven. Redakce Odkryto.cz se zapojila do krizové simulace platformy PřipravmeSe!
O tom, jak by Česko v potenciální krizi obstálo, s námi následně hovořil Jan Paďourek, bezpečnostní expert se specializací na zpravodajské služby a bezpečnostní hrozby.
V minulosti působil na ministerstvu vnitra jako šéf sekce vnitřní bezpečnosti a policejního vzdělávání, nebo v Úřadu pro zahraniční styky a informace. Jako oficiální zástupce rozvědky také působil na velvyslanectvích v Moskvě, Kyjevě a Washingtonu. Mimo to se věnuje i akademické dráze jako externí pedagog katedry bezpečnostních studií CEVRO Institutu.
Co považujete pro Českou republiku za aktuálně největší hrozbu? Je to například technický výpadek sítí, nebo spíše neschopnost politiků jednotně a efektivně daný problém komunikovat směrem k občanům?
Největší hrozbou obecně jsou podle mě jednoznačně aktivity Ruské federace. Pokud ale hovoříme o vnitřní hrozbě, alfa a omega úspěchu nebo neúspěchu je v dnešní době politizace bezpečnosti. Dostali jsme se do situace, kdy ČR napříč politickým spektrem prokazuje absolutní neschopnost domluvit se na klíčových otázkách týkajících se bezpečnosti země. Je to věc, která je neskutečně škodlivá a má zásadní dopady na obyvatele této země.
Existují příklady z jiných států, kdy se i přes ne zcela ideální spolupráci politici napříč celým spektrem dokážou domluvit a shodnout na zcela zásadních otázkách. Jako příklad uvedu Polsko, kde je politická situace na ostří nože, ale co se týká obrany a bezpečnosti, tak většinově táhnou za jeden provaz a snaží se tu situaci nějakým způsobem řešit. Polsko je tak dnes jednou z nejlépe připravených zemí, co se týká připravenosti na krize. Mohu jmenovat ale i Finsko a další státy, kde funguje podobný přístup. Z mého pohledu je tedy největší hrozbou rozdělení politické reprezentace v pohledu na zajišťování národní bezpečnosti.
Zmiňujete Finsko, které má dle údajů NATO oproti Česku například desetinásobné zásoby léků. Souvisí s Vámi zmíněnou politizací bezpečnosti i samotná fyzická připravenost, resp. nepřipravenost na rozsáhlé krize, v podobě hmotných rezerv i dalších kritických materiálů?
Částečně ano, ale rozhodně to není jediný důvod. Nesmíme zapomenout, že jsme žili dvě až tři dekády v přesvědčení, že Evropě už žádný válečný konflikt a nic vážného nehrozí. Podívejte se na naše strategické dokumenty a na naši bezpečnostní strategii z roku 2015, kdy bylo jednoznačně konstatováno, že ČR nehrozí žádné přímé vojenské ohrožení. Strategie z roku 2023 už tohle všechno změnila. Jinými slovy, my jsme do obrany a bezpečnosti neinvestovali dlouhodobě. Nechci to ale vztahovat na vnitřní bezpečnost obecně – IZS, Policie a další složky zvládají svoje úkoly jednoznačně dobře a ČR stále patří mezi nejbezpečnější státy Evropy i světa. Co se ale týká hrozeb přicházejících zejména zvenčí, tam jsme to zcela zásadně podcenili a bláhově jsme uvěřili tomu, že svět se bude vyvíjet víceméně jen pozitivně. Dnes jsou ale tendence naopak jednoznačně negativní.
Existují u Polska nebo Finska konkrétní kroky, kterými bychom se mohli inspirovat?
Určitě ano. Minulý rok jsem doprovázel pana ministra Rakušana na oficiální cestě do Finska. Jak jsem zmínil, i tam existuje politický konsenzus, který následně dopadá na konsenzus společenský. Viděl jsem velice dobře připravený stát, a to na všechny moderní hrozby, které aktuálně existují. Nesmíme ale zapomínat, že Finsko tento systém buduje kontinuálně od konce druhé světové války. Jako země hraničící se Sovětským svazem, dnes s Ruskou federací, si daleko více uvědomuje ty rizika a hrozby, které mohou přijít.
Když navštívíte Helsinky, tak zjistíte, že v krytech je místo ne pro 100 % obyvatel města, ale dokonce pro více – pamatují zde i na návštěvníky a turisty. Stavební povolení na rodinný dům Vám nevydají, pokud není součástí projektu kryt. Ten se buduje za peníze toho občana a nikoliv státu. Jinými slovy, bezpečnostní kapacita se zde modernizuje a zvyšuje i na základě přímých výdajů samotných obyvatel.
Jsou u nás nezbytné „měkké“ investice do osvěty obyvatelstva, aby vůbec bylo schopno přijmout realitu, že se něco takového může skutečně stát?
Jednoznačně. Když se Vás zeptám, jestli v případě případného nějakého velkého útoku na Prahu přesně víte, kam odejít do krytu, tak mám pocit, že nebudete znát odpověď. A to o něčem bohužel svědčí.
Nespoléhají se občané v podobných situacích až příliš na to, že je ochrání stát? Existuje něco, co mohou pro (alespoň psychologický) pocit bezpečí a připravenosti na krizi sami udělat?
V průběhu dnešního setkání byla několikrát zmíněna Příručka 72 hodin. Tuto brožuru vydalo Ministerstvo Vnitra za hlavní účasti mého kolegy pana Paťawy, a měla být distribuována do poštovních schránek všech občanů. Jedná se o jakýsi návod, jak se připravit na krizové situace. Když jsme tuto brožuru připravovali a vydávali, tak právě i kvůli absenci politického konsenzu jsme raději z brožury zcela vypustili, že se může jednat o přípravu na válečný stav. Kdybychom tak neučinili, tak by nás naši oponenti jistě obvinili z válečného štváčství a strašení. Brožura se tedy spíše koncentruje na krizové situace typu povodně, tornáda nebo blackoutu. Nicméně tyto postupy lze využít i na jiné krizové situace. Ten název 72 hodin není náhodný – například v případě povodně stát nemá kapacity, aby pomohl úplně všem a první 3 dny se soustřeďuje zejména na nejzranitelnější skupiny a osoby (staří lidé, děti aj.). Každý by měl tedy alespoň rámcově vědět, jak se o sebe postarat sám a Příručka 72 hodin v tomto ohledu může být inspirativní opravdu pro každého z nás.
V rámci dnešní simulace jsme se ocitli v situaci, kdy eskaluje válečný konflikt a NATO přesouvá bojové jednotky do Pobaltí skrz ČR, která se tak stává tranzitní vojenskou zemí. Situace, kdy nám po D1 jezdí tanky a osobní doprava je omezena na minimum, je nejspíš pro většinu lidí nepředstavitelná. Šlo by něco takového v danou chvíli „správně“ komunikovat?
Bohužel žijeme v realitě, kdy takový scénář nemůžeme vyloučit. Je na politické reprezentaci, aby veřejnosti tu situaci vysvětlovala. Já bych akcentoval ty přesuny, které jsou v plánech NATO a o kterých hovoříte, protože by se jednalo o přesun dvousměrný – kromě vlny přesunů vojenské techniky a vojsk na Východ by opačným směrem přesně z těch míst přišla další migrační vlna. Po roce 2022 se nám podařilo integrovat téměř půl milionu ukrajinských běženců pod dočasnou ochranu, ale ty kapacity v podstatě vyčerpali a v tuto chvíli si nedovedu představit, že bychom obdobnou nebo dokonce větší migrační vlnu zvládli stejně dobře.
Jak lze bojovat s „únavou“ z dlouhodobé migrace a navýšit vyčerpané kapacity i ochotu zdejších lidí vnímat takovou migrační vlnu pozitivně?
Budete se mi smát, že se neustále cyklím na jedné věci, ale je to odstranění politizace bezpečnosti. To znamená, že pokud se politická reprezentace dokáže většinově shodnout na nějaké věci, dokáže ji lépe vysvětlit občanům. Žijeme v době rozdělené společnosti. Bohužel nebo bohudík to není jen otázka ČR, trend politické polarizace vidíme po celém světě. Pokud je rozdělena politická reprezentace, bude rozdělena i společnost. Někdy nesmiřitelně, někdy hloupě, ale určitě nám to vždy bude jen škodit.
Autoři: Hermína Amrichová a Tomáš Vladyka redakce Odkryto.cz
